Spisovatel, snílek a zároveň skeptik, především ale rozený vypravěč Josef Škvorecký si nesmrtelnost zajistil již svou románovou prvotinou Zbabělci a ještě za svého života se zařadil mezi klasiky české literatury. Někdejší exulant, který poslední čtyři dekády svého života strávil hlavně v Kanadě, napsal úctyhodnou řadu próz, několik filmových scénářů, nepočítaně článků, studií či esejů. Ceněn byl i za založení nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu v roce 1971, kde vycházela v Československu tehdy zakázaná díla (celkem 227 titulů).
Škvorecký se narodil před 100 lety, 27. září 1924, ve východočeském Náchodě, zemřel v 87 letech 3. ledna 2012 v kanadském Torontu.
Škvorecký byl podle kritiků rozený vypravěč. Podle pamětníků Škvorecký takřka nepřetržitě vyprávěl zábavné historky, příběhy a anekdoty. Jeho manželka Zdena Salivarová dokonce říkala, že Josef dokázal udělat napínavé i vyprávění z návštěvy u zubaře.
„Škvorecký byl skutečným mistrem surrealismem inspirované karikatury. Jeho knihy jsou však zároveň nesmírně vážné. Autor si je ale přitom plně vědom, že právě komično naplňuje jeho texty životem a dynamičností. Tím, že Škvorecký vlastně píše (tragikomické) frašky, čerpá ze skrytých rezervoárů energie, která čtenáře unáší a zároveň ho jakýmsi záhadným způsobem přivádí do přímého kontaktu se samou podstatou života,“ naspal o něm bohemista Jan Čulík.
Škvorecký je stále spojen s rodným Náchodem, který zachytil v několika svých knihách. V roce 2014 mu v Náchodě odhalili pamětní desku a také lavičku na Masarykově náměstí. Spisovatele rovněž připomíná květnový festival studentské tvořivosti Náchodská Prima sezona a letos byla ve Spolkovém domě v Náchodě otevřená expozice věnovaná Škvoreckému.
K literárnímu dění náchodský rodák přispíval nejen jako spisovatel. Byl profesorem americké a moderní anglické literatury na Torontské univerzitě, dlouhá léta vedl kurzy tvůrčího psaní, překládal. Nesmazatelnou stopu pak v české kultuře zanechalo hlavně společné dílo manželů Škvoreckých – torontské nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které vydávalo českou exilovou a samizdatovou literaturu.
Díky úsilí Škvoreckého a jeho manželky Zdeny Salivarové v něm vyšlo téměř 230 knih doma zakázaných autorů. S potížemi se přitom již od počátku potýkal i Škvorecký-autor. Hned na počátku spisovatelské dráhy jej nastupující totalitní režim v tehdejším Československu přinutil psát do šuplíku, knihy mu vycházely s letitými prodlevami. „Žádná z knih, které jsem napsal jako mladý muž, tehdy nevyšla; až mnohem později,“ svěřil se.
Je to i případ Škvoreckého nejslavnějšího románu Zbabělci. Vznikal po únorovém puči v letech 1948 až 1949, v knihkupectvích se ale objevil až o deset let později. Román, zachycující cynickým pohledem mladého Dannyho Smiřického (alias Škvoreckého) závěr války v provinčním Kostelci (Náchodě), vyvolal přímo negativní kritickou smršť. Recenzenti dílo přirovnávali k červivému ovoci či k prašivému kotěti, po vydání knihy musel Škvorecký odejít z časopisu Světová literatura.
Kniha, která se diametrálně lišila od tehdejší produkce, je přitom dnes považována za přelomovou událost v české literatuře a na svěžesti neztratila ani po více než půl století.
Nekonečnou inspirací byly Škvoreckému především vlastní prožitky, sny a touhy. „Každý, kdo je hodný jména spisovatel, žije z toho, co zažil do svých 18 let, protože to je život, kdy máte ještě čerstvou duši,“ řekl před svými osmdesátinami. „Když zestárnete, už to není tak intenzivní, to už skoro všechno člověk zažil. To je aspoň můj případ,“ dodal.
Josef Škvorecký se narodil 27. září 1924 ve východočeském Náchodě ve středostavovské rodině. Ranné okouzlení literaturou, jazzem a dívkami mu vydrželo po celý život. Přežil totální nasazení a po válce vystudoval filozofii a angličtinu na Karlově univerzitě.
Než se stal téměř ve třiceti letech redaktorem v nakladatelství, měl za sebou vojenskou službu i krátkou zkušenost pedagoga. O deset let později byl díky Zbabělcům již známým literátem a během 60. let se stal jedním z nejčtenějších českých spisovatelů. V době, kdy se nakrátko uvolnily politické poměry, mu vyšla mimo jiné díla Legenda Emöke (1963), Konec nylonového věku (1968), Hořkej svět (1969) či Lvíče (1969).
V roce 1969 odešel s manželkou do exilu, skončili v kanadském Torontu. Jejich prvním počinem ve vlastním nakladatelství byl Škvoreckého román Tankový prapor (1971). Ke stěžejním dílům se řadí i jeho romány Mirákl (1972) a zejména Příběh inženýra lidských duší (1977). Pro Škvoreckého netypické byly historické romány Scherzo capriccioso (1983) a Nevěsta z Texasu (1993). K autobiografické postavě Dannyho se spisovatel, jenž stále psal česky, vrátil v próze Obyčejné životy (2004).
Podle Škvoreckého knih nebo scénářů také vznikla řada filmů. Patří k nim snímky Farářův konec, Flirt se slečnou Stříbrnou, Zločin v šantánu, Tankový prapor, Prima sezona či seriál televizních detektivek Hříchy pro pátera Knoxe. K detektivnímu žánru, do něhož v 60. letech přispěl mimo jiné sérií povídek Smutek poručíka Borůvky, se Škvorecký vrátil i později. V posledních letech v tandemu s manželkou vydali detektivní sérii Setkání v …, například Setkání v Torontu, s vraždou (2006).
V roce 1990 Škvorecký (spolu s manželkou) obdržel Řád Bílého lva III. třídy, v roce 1999 státní cenu za literaturu a v roce 2004 se stal laureátem Ceny Jaroslava Seiferta, pro kterou si z Kanady osobně přiletěl. Tehdy se také v Náchodě zúčastnil konference o svém životě a díle.
